18:00    AFRIKA

Když člověk přijíždí v březnu do severní Afriky, může si myslet, že je v jižních Čechách asi tak v srpnu, pokud je hezký počasí. Na severní Africe je oproti jinejm kontinentům zajímavý to, že jinde si lidi stěžujou, jak úměrně s horkem stoupá i vlhkost vzduchu. To je někdy nerovnoměrný. Já nevím, abych to nepřehnal – ale někde je třeba 35 stupňů tepla a přitom tam bejvá 80 procent vlhkosti. V Africe ne! Teda v severní. Severní Afrika tímhletím vůbec netrpí, protože její klima je pod vlivem Středozemního moře vlastně až po Gízu. Středozemní moře reguluje teplotu i vlhkost.

A protože jsem mluvil o Gíze, plyne z toho, že když hovořím o severní Africe, myslím Egypt.

Přijel jsem tam 14. března ráno. Kolik mohlo bejt hodin? Nevšimnul jsem si, ale to je jedno. Nastěhoval jsem se do hotelu Carlton, jednoho z nejpěknějších. Je to tam napsaný anglicky, ale mimo to je tam taky takovej ten rozsypanej čaj.

Jel jsem se tam vlastně léčit, protože to klima, o kterým jsem mluvil, je k tomu jako stvořený. Měl jsem samozřejmě různá pozvání, věděl jsem, že tam na mě budou čekat, prostě lidi, na který jsem se měl po příjezdu obrátit, aby se mě ujali.

Jako jeden z prvních to byl velice zajímavej pán, asi padesátiletej, s červeným fezem. To mi bylo hned divný, protože jsem se už kdysi dávno dočetl, že fezy jsou tam zakázaný, nebo aspoň neoblíbený – prostě neměly by bejt! Oni je teda nosej všichni muslimové, ale pletou okolo nich takový věci, takže to vypadá spíš jako turban.

Tenhleten člověk byl v tmavým obleku, měl modrou kravatu, ten fez, bradku, byl prošedivělej – a vypadal trošku jako Faruk. A hned mě odvezl do zoologický zahrady, protože se doslechnul, že jsem celosvětovým přítelem zoologickejch zahrad.

Zoologická zahrada leží přímo v el Káhiře. Tam se totiž už vůbec neříká Kairo, nýbrž el Káhira. Je to bejvalá zámecká zoologická zahrada, vysypaná sněhobílým pískem, a je tam navezenej korál z Rudýho moře, kterej bohužel větrá vlivem vzduchu. Korál je vždycky nejkrásnější, když je v moři a když roste, protože je to prostě něco živýho, je to živej organismus – ale na vzduchu je šedivej. Nicméně ta zoologická zahrada je velice krásná a viděl jsem tam fůru zajímavejch věcí.

Další naplánovaná cesta byla do Alexandrie, kde mně ukázali kasematy a všelijaký zříceniny a překrásný skulptury. Je třeba poznamenat, že když se člověk dostane do Egypta, tak vlastně kterejkoli kámen, o kterej tam zakopne, pamatuje nějakýho Ramesse nebo paní Nefertiijti.

Je to nádherná zem! V Alexandrii je překrásnej přístav, plnej velikejch, ba obrovskejch lodí, pak jsou tam malý bárky, dělaný z kulatě řezanejch prken. A jako v každým přístavu se tam mluví různejma řečma a jako v každým přístavu se tam dostane absolutně všecko.

Středozemní moře se prakticky stalo asi před takovými padesáti lety mořem průmyslovým. To znamená, že rybolov je tam minimální – i když teda je! – ale hlavně je to taková obrovská louže, která spojuje strašně moc národů. Když to vezmeme od toho pravýho konce – jako při pohledu na mapu – tak je tam Izrael, Libanon, Sýrie, Turecko, potom Řecko, Albánie, Jugoslávie, Itálie, Francie, Španělsko, a ten dolní břeh je zase Maroko, Alžír, Tunis, Lybie – no a potom už jsme zase v Egyptě. Lidí všude fůra, lidí, co se živí všelijak, pochopitelně teda i pašováním. Nejenom všelijakejch průmyslovejch věcí, ale i drog. Tahle hrůza je teď na světě tak rozšířená, že člověk v tísni spíš než po alkoholu sáhne po droze. A přitom je to daleko dražší. A nebezpečnější! A jako řešení ještě nanicovatější…

Ale potkal jsem tam taky spoustu náramně prímovejch lidí, který si svůj každodenní chléb – mořský chléb! – vydobývají a prodávají na trhu a mají k tomu krásný průpovídky, který si musíš dát pochopitelně přeložit, ale oni se snažej vyvolávat v různejch světovejch jazycích a prostě navázat kontakt, ať mluvíš trošku německy, nebo trošku anglicky, nebo trošku španělsky, nebo trošku francouzsky. Všecky tyhle řeči jsou jim trošku známý v takovejch těch nejzákladnějších nejobecnějších výrazech, a je to nádherný, když Arab, o kterým se říká, že má místo řeči krční chorobu, začne vykládat anglicky, kde to ulovil a jak to ulovil a že je to very prity end very gůd fiš. A račte si udělat speciální vobrázek i s tou lodí, protože tu loď jsem stavěl já sám!

Bylo to skutečně velice krásný, a hlavně pro suchozemce z vnitrozemí to má obrovský kouzlo, protože člověk se nedokáže v jediným momentě adaptovat a jaksi se vmyslet do člověka, kterej od svejch čtyř let do šedesáti, a možná i dýl, žije vlastně na moři.

Tady člověk ráno vstane a jede metrem nebo nějakým dopravním prostředkem do svýho zaměstnání, tam je potom těch osm hodin, někdo víc – někdo i míň – a zase nasedne a jede zpátky k rodině. Je to prostě zavedenej systém, člověk přijde k tomu svýmu soustruhu nebo k tomu kreslícímu prknu, ke stolu nebo k pultu nebo k něčemu, ví, co bude dělat a kdy skončí. Ale rybář, vyjížděje ráno ve tři nebo ve čtyři hodiny na moře, nikdy – nikdy! – nemůže vědět, jak dlouho na něm bude, co se mu všecko přihodí, jestli něco chytí a teda jestli se vůbec uživí, a v neposlední řadě ani to, jestli se vůbec vrátí. A když se vrátí, je další otázka, jestli to, co chytil, aspoň za slušnej peníz prodá, aby ho mohl dát rodině – to je ten nejlepší případ, anebo ho propije, anebo si koupí marihuanu nebo něco jinýho.

Nechtěl bych to rozebírat, chci se dotknout jenom toho, že podstatná část těchhle lidí myslí na svoje rodiny, myslí na svoje děti a myslí na to, aby se vrátili, a jejich sen je – asi tak v kostce: chytit jednou tolik a prodat tolik, aby si aspoň na tři nebo na čtyři dny mohli dát volno. To volno se může probendit nebo prožít všelijak, buďto mezi přáteli u výborné kávy, na kraji chodníku nebo v malé místnůstce, kde voní tyčinky, anebo snad v kině, anebo s rodinou, ty představy můžou bejt různý, ale jedno je teda zásadní: mít aspoň ty dva tři dny volno. Trošku si oddechnout, protože to musí bejt skutečně strašná práce!

Z Alexandrie jsem se vrátil zpátky do Káhiry, kde mi slíbili program, kterej se jmenuje Světlo a zvuk. To se jede až do Gízy, k pyramidám. A prohlídka pyramid na velbloudu! Já jsem chtěl jít pěšky, ale ten dotyčnej pán, kterej mě provázel, řekl: To je v ceně, jen si sedněte na velblouda!

O velbloudech se všeobecně ví to, že jsou jednohrbí nebo dvouhrbí nebo bezhrbí, to jsou lamy, který teda žijou spíš v Jižní Africe, a taky že velbloud se zvedá tím způsobem, že když úplně leží, tak napřed zvedne zadní nohy, ale to jenom na půlku, pak přední nohy na půlku, pak zadní nohy na další půlku a pak přední nohy, takže vlastně je to koráb pouště v pravém slova smyslu. Námořníci, kteří už mořskou nemoc překonali, usedajíce na velbloudy, dostávají mořskou nemoc znova, a to takzvanou pouštní mořskou nemoc. Protože pohyb těch zvířat je prazvláštní. Jistě se o to už staralo mnoho a mnoho vědců, tisíce a milióny lidí jezdí na velbloudech, ale systém, kterým velbloudi chodí, je náramně složitej. Protože velbloud chodí jedna – tři – dvě – čtyři, vykročí pravou přední, zvedne levou zadní, ale než vůbec dokročí levou zadní, zvedá levou přední. Je to velice komplikovaný, já to radši nebudu rozebírat, chci prostě říct, že člověk sedící na velbloudu dělá vlastně ve výšce dvou metrů okrouhlý pohyb a posunuje se dopředu jaksi po spirále, takže když jsem ujel těch tři sta metrů k hlavní pyramidě, už mi bylo tak špatně – a že jsem teda zvyklej na houpačky, na řetízkový kolotoče a na ledaco, dokonce jsem už letěl i v tryskáči hlavou dolů a šikmo a různě – a když jsem slez dolů, tak jsem byl hrozně rád.

Ovšem to vůbec nejhorší mě teprve čekalo, protože Cheopsova neboli Chufevova pyramida má vchod do hlavního sálu asi tak ve své první třetině. A tenhle sál je zase na úrovni paty, což znamená, že celá ta chodba má takovejch sedmadvacet stupňů sklon dolů. Vysoká je jen metr dvacet a před ní je taková malá plošinka. Jeden egyptskej občan, kterej mluvil slátaninou všech možnejch řečí, mi vysvětloval, že jako musím dovnitř. No tak to jsem odmítl! Říkám, udělám pouze jedinej krok dolů a ostatek už dokončím kotoulama až na dno! Ale on mě otočil zády k tomu vchodu a: Máster, jů mast gou bek! Což bych já teda pochopil, že bych jako měl jít někam jinam. Ale bylo to jinak: on mi radil, abych tam nacouval. Člověk se prostě musí otočit zády k tomu vchodu, aby se mohl sehnout a pozpátku, shrbenej, postupovat pomalu dolů. Jako když film, na kterým třeba vycházíš nahoru, pustíš odzadu.

Bylo to nemálo zajímavý, já netrpím klaustrofobií, já vůbec velice málo trpím věcma, který jsou na tomhletom světě zavedený, ale když jsem byl asi tak uprostřed a uvědomil jsem si, že nade mnou a okolo mě je asi milión tun všelijakejch věcí, který vůbec nejsou slepený, který jsou jenom na sobě položený, začalo mi bejt ouzko. Ale tohleto všecko přešlo, když jsem vlez – pořád pozpátku – do tý místnosti, kde teda údajně měla bejt faraónova hrobka. Sarkofág byl otevřenej, to už přede mnou udělali ty slavný lidi, co tam byli dřív, i viděl jsem ty místnosti a uvědomil jsem si, co obrovský práce tohleto muselo bejt! Když si navíc představím ty jejich nástroje, začíná se ve mně probouzet vědychtivost – jak to ty lidi dělali, jak je to vůbec možný, že něco takovýho postavili? Že na něco takovýho přišli! Jaká síla, jaká vášeň, jaká pompéznost vedla ty lidi k tomu, aby něco takovýho stavěli!

Kdysi dávno jsem četl takovou knihu – byla to teda vlastně jenom jedna povídka z tý knihy – a tam se říkalo, že za čtyři pět tisíc let sem přijedou lidi z nějakejch jinejch planet, konečně se jim to podaří, a na světě nebude už vůbec nic, zůstane tu jenom moře, který je neměnný, budou tu pouště a snad někde blíž k severu tajgy a lesy – jenom v Gíze budou stát pyramidy! Všecko ostatní bude zarostlý liánama, příroda si zase dá všecko dohromady, jak to má bejt, nikdo už ji nebude kazit, nikdo ji nebude otravovat – jenom pyramidy zůstanou! Ty tři hlavní pyramidy tu budou stát jako takovej monument toho, že tady kdysi dávno někdo měl touhu zanechat po sobě něco pro pokolení, který přijdou za tisíce a tisíce let. A ty lidi nebo prostě ty tvorové vystoupí a řeknou: Tohleto musel někdo udělat! To není samo od sebe!

Vylezl jsem zase ven na to boží sluníčko, který je tam nádherný, obloha modrá, vůkol písek, ale jedeš kousek a jako by někdo takhle podle pravítka střihnul, končí písek a začíná tráva. Nevím, čím to je, snad se ten písek dál nedostane, anebo ta tráva se nedostane dál – jedno z toho. Ale je to prostě určitej předěl. Tady je poušť, tady kraluju já! A tady je tráva, ty se mně sem nemotej!

Pak jsme jeli vpravo, byl tam velkej amfiteátr s takovejma asi třema tisícema míst. Možná víc, nedovedu to odhadnout. Dostal jsem lístek, na kterým bylo napsáno Light and Voice. Světlo a zvuk. Nebo Světlo a hlas.

Bylo asi čtvrt na sedm. Večer. Slunce svítilo, ptáci zpívali, motejli lítali, hmyz, kterej jsem třeba ještě nikdy předtím neviděl, bodal. A prodávali kokakolu. Tak jsem si říkal, tady se jako bude něco dít? Nějaký představení? Teda… slyšel jsem o tom, ale ne a ne si představit, že Světlo a hlas se může dělat za takovýho počasí, za denního světla – a co za denního světla, za slunce!

Řekli mi, moment prosím, tadyhle se posaďte, anebo jděte a dejte si kokakolu.

To už mně bylo nápadný, protože jsem nevěděl, jestli tam náhodou není prohibice. Ale pro tu kokakolu jsem si šel. Byli tam Němci, Angličani, Francouzi, Taliáni, Švédové, Rumuni, Bulhaři, Norové, Finové, byl tam zkrátka Babylón.

Takhle nějak jsem si ho představoval, když se tenkrát dostavěla ta obrovská věž a vládce vystřelil šíp směrem k mrakům, jako by chtěl říct, teď jsem úplně nejvejš – ale pak se to najednou zamotalo a než ten šíp teda dopad, tak ten vládce už nerozuměl svýmu služebníkovi, nerozuměl ani svýmu pobočníkovi, a když se díval z tý věže, viděl jenom, že se lidi rozprchli do všech světovejch stran a každej mluvil jinak!

Tady to byl taky Babylón, ale převráceně. Tady se naopak ze všech světovejch stran sešli na tu velkou podívanou, o který se tam všude píše a kterou nazvali Světlo a hlas.

Koupil jsem si kokakolu, sednul jsem si – a na mě se dívala velice smutná sfinga. Má rozbitej nos! Jako by přišel nějakej barbar a ten nos jí urazil. Ale už jako dítě jsem se dověděl, že to nebyl barbar, že to byla vysoce inteligentní společnost, armáda Jeho veličenstva Napoleona. Trefovala se kanónama do téhle obrovské sochy, jíž nebylo na světě rovno, a ačkoli ji chtěla zničit, tak se jí to nepodařilo. Jenom urazili ten nos. Je to festovní věc, krásná – i s tím uraženým nosem! Celá ta velebnost na člověka prostě dejchne. A pod tím, kde má ta sfinga položený ty pracky, je teprve celej labyrint překrásnejch věcí, který jsou tesaný za roh. To je kámen, kterej je třeba metr krát metr krát metr, ale není položenej do rohu, nýbrž ještě dvacet centimetrů za roh, a na něj teprve navazuje ten další.

Možná že tenkrát mezi těma francouzskejma vojákama byli lidi, který milovali umění, možná že tam byli i lidi, který to všecko obdivovali, ale říká se, že ve válce, když se začne střílet, přeslechne se i troubení k poslednímu soudu. Je možný, že toho potom všichni litovali, ale kolik z nich se vrátilo zpátky, aby vůbec mohli litovat? Ví se jenom to, že Napoleon, když se to dověděl, dal striktní příkaz, aby se už nic neničilo, a na place de la Concorde v Paříži stojí obrovskej jehlan přivezenej právě z těchhle míst a tomu se dodneška nejenom Paříž, ale celej svět obdivuje. Čili ono to není v tom, že by vojáci byli barbaři, je to spíš v tom, že prostě někdo někam přijede a někdo vyšší – protože obyčejnej voják to nikdy neudělá – někdo vyšší zařve: Teď je povoleno plenit, ničit, prznit, a to všecko hrome můžete dělat až do odvolání!

Zatím bylo už za pět minut sedm a pořád světlo! Představení mělo začít přesně v sedm, jak hlásaly všude všecky transparenty. Začal jsem se chechtat. Je to výborný! Bylo to jako když někdo, kdo žije na jihu, odjede na sever, kde jsou bílé noci, a řekne: Já tady budu dělat filmový představení pod širým nebem a to bude začínat v sedm hodin! A vono je deset hodin a je furt světlo, a vono je půl jedný a je furt světlo, a vono je půl třetí a je světlo ještě větší! Takový filmový představení se prostě nekoná.

Leč sednul jsem si… a úderem sedmé hodiny nastala pravá egyptská tma! Slunce zapadlo, jako když prostě někdo zhasne, setmělo se, začalo bejt chladno a začal taky program! Rozsvítila se sfinga – já jsem si vždycky myslel, že je to žena, ale je to muž! Rozsvítilo se a pan Lawrence Olivier svou precizní angličtinou začal vykládat historii Egypta a šlo to jedno za druhým, rozsvěcely se vzdálený věci, rozsvítil se labyrint, rozsvítily se malinkatý pyramidy, který jsou vlastně podružný, ale o každý se něco řeklo, a to celý trvalo hodinu a bylo to podmanivý, mělo to obrovskou atmosféru tisíců let, bylo to prostě úchvatný – jenom jsem tomu nerozuměl!

Mají to francouzsky, španělsky, anglicky, německy – a dost. No bylo to tak nádherný, že když to skončilo, tak jsem se celej třás. Nejenom teda vzrušením, ale i zimou, protože poušť strašně rychle vychladne. Je to zajímavý, já jsem si to nikdy neuvědomil, že vlastně stromy, tráva, stavení, všecko to, v čem žijeme, absorbuje celej den teplo a pak ho ještě přes půlnoc vydává, zatímco písek sice teplo absorbuje, ale snad jenom deset patnáct centimetrů do hloubky – ani ne! A strašně rychle vychladne.

Vrátil jsem se zpátky do hotelu, vykoupal jsem se a šel spát plnej dojmů. Nikdy předtím jsem na africkým kontinentu nebyl. Věděl jsem sice o bazarech, věděl jsem leccos z knížek, ale nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Uvažoval jsem, co na mě ještě čeká.

Druhej den jsme se byli podívat na bazáru, což je teda věc fantastická, protože káhirskej bazar je myslím největší bazar na světě. Můj průvodce mi pochopitelně ukazoval všelijaký velice vzácný věci, jak se různě tepe, šije, spravuje, prodává a handrkuje, ale byla asi smůla, že mě odvedl ke šperkaři a prodavači drahejch kamenů. Bylo to ráno v devět hodin a vešli jsme do takovýho malinkýho stánečku, kde byly koberce a všelijaký fochy nabitý všelijakejma kamínkama, kamenama, krystalama a jánevímčím ještě, prostě to tam přede mnou všecko defilovalo, a on se mě zeptal, v kterým měsíci jsem narozenej, já jsem řekl, že v červenci, nato on pravil něco tomu prodavači a ten hned vytáhnul takovou kazetu a tam byly akvamaríny.

Teda – jako akvamaríny! Já jsem říkal, že mám rubín. Rubín a briliant. On říká, že ne, u nich kdo je narozenej v červenci, má akvamarín, a že tenhleten akvamarín si já mám koupit. Tak jsem se na něj chvíli díval… byla to hezká práce, dokonce i hezká barva – ale pravej akvamarín to nebyl!

Vysvětluju mu, že svůj briliant pro štěstí už mám, že mám dokonce i rubín, kterej jsem dostal od svýho dědečka, ale on že ne, že na tomhle kontinentě červenec znamená akvamarín, načež začal hořekovat a lamentovat, že když ho nekoupím, tak mu vlastně na celej den zkazím kšeft, protože jsem první zákazník a že bych mu za to měl ty tři libry dát.

Já jsem chtěl, aby mi prodal něco menšího, když už teda jako jde o to, abych mu nezkazil kšeft. Ale on že menší nemá, tak jsem to s ním usmlouval na jednu libru – ale stejně to mělo cenu asi tak šedesáti halířů!

Za dva dny jsem pak prožil velice pěknej večer, o tom se musím taky zmínit. Na Nilu je taková krásná vyřezávaná loď, z který je udělanej bar. Tam byla břišní tanečnice, bratru tak osmdesát šest kilo, ale oni si na to strašně potrpí, naše baletky by tam vůbec neobstály. Je to prostě jinej kraj, jinej mrav, že ano?

Taky kdyby dělala břišní tanec hubená holka, tak by na tom nic nebylo, protože břišní tanec je proto břišní tanec, že se na tý tanečnici všecko otřásá a třepetá a na to holt ta holka potřebuje těch šestaosmdesát kilo.

Poprvé jsem si tam všimnul, že ta jejich arabská muzika je velice speciální. Je samozřejmě velice stará a hraje se na takový dudlíky, který jsou ovšem dvouplátkový, něco podobnýho, jako je systém hoboje nebo fagotu. Chlapi do toho začali dout, přidaly se bubínky – a jeli a nepřestali! Ne teda že by neměli přestávku, asi po půlhodině opravdu přestali hrát, ale dokud hráli, nepřestali do toho dout a ono to hrálo pořád, jako když slyšíš strakonický dudy. Prostě bez nádechu! Mně to ze začátku nějak ušlo, ale po chviličce jsem si to uvědomil, protože mi tam chybělo frázování, chyběl mi tam nějakej systém jako u klarinetistů, tak jsem se na ně díval – a voni ty chlapi mají všichni sklářskej dech! To znamená, že se nadechnou, hrajou – a když jim už v plících dech dochází, tak nafouknou pusu a z toho rezervoáru to jde dál. A nosem nadechujou. A to je tak plynulý, že načerpají do plic novej vzduch a vychází jim to tak, že bez jakýhokoli předělu znova nasaděj.

Potom jsem se už vůbec přestal dívat na tu břišní tanečnici, která tam chodila po tý lodi sem tam a měla takový dva činelky a do toho všeho ještě takhle zvonila a kroutila se, až se začala potit. Bylo tam dost horko, dáma měla na sobě takovej mušelín, už to na ní bylo celý přilepený, ale ještě se kroutila – a mě už zajímali jen ti muzikanti. Díval jsem se na ně a poslouchal jsem je, protože to byly zajímavý melodie, zajímavej rytmus, kterej jsem předtím nikdy neslyšel, a hlavně… ze začátku mi to nedávalo žádnej smysl. Ale viděl jsem, že to nějakej smysl a řád má, protože se vždycky všichni sešli – na určitý frázi, na určitým místě. Tak jsem si říkal, že to bude asi velice složitá muzika, mně dodneška teda nepochopitelná, ačkoli bych ji hrozně rád pochopil, protože jsem muzikant – ale nedokázal jsem to ani spočítat! Vyjadřovalo to něco… buďto jako touhu… nebo naléhavost… v mnoha případech i zlobu anebo smutek. Takže ačkoli nikdo nezpíval, přece jenom ta muzika něco sdělovala… jako když posloucháš symfonii anebo někoho, kdo chce něco vyjádřit jenom tou muzikou – a přesto slyšíš, že tam je i ta veselost, i ta bouře, i ty smrště, i ten poklid, prostě že je živá.

Muzika je to velice zajímavá, velice exotická, a pravdivá. A je to asi tím, že je to muzika lidová. Že jsou v tý muzice zakletý století, že se ta muzika dělá, jak asi šly tak roky, ponížení a vzestup a pád, i ta práce, v který je vždycky kus radosti a kus dřiny – prostě v tý muzice bylo všecko!

********

Nato jsem odjel dolů do Hughardy, což nevím, kolik je kilometrů od Káhiry, ale je to na Rudým moři. V tý době byl už Suez zavřenej a celý Rudý moře bylo takový liduprázdný… nikde nic… a v tý Hughardě byl jeden hotel a pláž asi čtyři sta kilometrů na jih a takovejch tři sta kilometrů na sever. Prostě nejdelší pláž na světě.

Přijel jsem tam v poledne a šel jsem se hned podívat na Rudý moře. Moc se mi líbilo, jako každý moře, jako každá řeka, jako každá voda, která je tady milióny a milióny let a nedá se s ní nic udělat – leda snad zničit. Když se do toho lidi dají.

Ale tahleta voda byla krásná, čistá, průzračná a vůbec nebyla rudá. Byla průhledná. Hned jsem se svlíknul do plavek a šel jsem teda na sever a vždycky jsem skočil do vody a chvíli jsem se tam brouzdal, a vzal jsem si brejle, abych viděl, vždycky jsem se nadechnul a zíral jsem a viděl zázračný věci, a zase jsem šel dál, a když jsem si už myslel, že jsem strašně daleko – ale nebylo to moc daleko, protože co je tam dálka? – tak jsem se zase vrátil a zase jsem vlez do vody a zase jsem se díval, jak se ty ryby drbou o šutr, strašně jsem se tomu chechtal, až jsem se málem utopil, a viděl jsem krásný mušle, který když se otevřely, tak měly purpurovou barvu a fialovou a tyrkysovou a vůbec všecky možný barvy, tak jsem taky jednu urval, a než jsem ji vytáhnul na břeh, byla už šedivá, a z tý krásy nebylo vůbec nic, takže jsem si říkal, že už to nikdy neudělám, protože jenom ve svým prostředí může každej zazářit tak jak má. A už jsem nikdy neutrhnul žádnou z těch škeblí a mušlí, protože se mi vždycky líbily nejvíc jenom ve vodě.

No a vrátil jsem se do hotelu a dostal jsem horečku, a to strašně velikou, protože jsem se spálil. Byl jsem jako rak a dva dny jsem proležel. A byli tam nějaký kluci z Německa, točili filmy pod vodou, takový ty Světy ticha, a dali mi mast, kterou jsem se celej namazal a pěkně jsem se zchladil, no a třetí den ráno jsem vstal, podíval jsem se do zrcadla – a odložil jsem nos! Protože ta spálená kůže byla jako škraloup, jak jsem se namazal tou mastí, tak se to pod tím trošku zahojilo – a já jsem ten nos takhle sundal a položil jsem ho na toaletní stolek. Možná že tam leží dodnes. (= tomu se zas chechtám já – připomíná mi to M. Jacksonovy plastiky)

Když totiž Středoevropan přijde v březnu na sluníčko, který má tak kolem čtyřiceti, tak to s ním nikdy v životě nemůže jinak dopadnout, leč by teda chodil tři čtyři dny zahalenej v bílým plášti, tak jak to tam dělají všichni, ačkoli jsou černý. Dověděl jsem se dokonce, že tam může dostat úpal i někdo místní, což mě nikdy předtím nenapadlo.

Pak jsem těm klukům, těm filmařům, začal pomáhat, protože jsem tam byl vlastně jako na dovolený, a na dovolený má člověk nějak aktivně odpočívat. Oni tam měli kamery a všelijaký tyhlety přístroje, a co natočili, to se potom v Německu vyvolávalo a do toho promítali třeba dámský spodní prádlo, jako že pod mořem je to krásný, a že teda i ty ženský můžou nosit vespod krásný věci. Taková bizarně zvláštní kombinace, no!

Báječný bylo, že to byli fajnoví kluci, a měli najatej člun s jedním jednookým Arabem. Ten člun byl asi sedm metrů dlouhej, tak metr a tři čtvrtě širokej, měl takovou malinkatou kabinku uprostřed, tam byl Dieselův motor, jednoválec, kterej šel asi jako starej hanomag: bu-bu-bum, bum, bum, bu-bum. Blafnul vždycky dvakrát za vteřinu a každou tu vteřinu jsme poskočili asi o půl metru.

S tím člunem jsme vyjížděli každý ráno dost daleko od břehu, nevím jestli dvacet nebo třicet kilometrů, ale trvalo to dost dlouho, protože jak jsem řek, každý bouchnutí motoru nás postrčilo asi o půl metru. Nechci to počítat, to by mi vyšel asi kilometr za hodinu, což není pravda, ono to přece jenom jelo rychlejc, ale trvalo nám to vždycky takovou hodinu nebo dvě, než jsme se dostali na místo, který si kluci vyhlídli, a bylo to místo, kde byly korálový útesy – ale metr pod vodou! Byly modro-fialovo-červeno-zeleno-tyrkysový, všecky možný barvy měly. Na tom místě ten jednookej Arab vždycky přivázal kus korálu na lano a hodil ho do vody, tím jsme zakotvili, chlapi napumpovali ty svoje kamery a všecko to příslušenství, naházeli to do vody, to plavalo, pak se oblíkli do těch neoprénů a vzali si všelijaký brejle a závaží a takový ty světla a vůbec, po zádech spadli z toho člunu do moře, posbírali to všecko, uvázali na takovej řetěz, aby se jim to nerozuteklo, no a když tam byli jako prostě připravený, tak z toho vypustili vzduch, nebo já nevím co, něco s tím zkrátka udělali a celý se potopili.

A byli tam třeba půl hodiny a pak se jeden objevil a hodil mi nahoru rybu, která dopadla na dno tý loďky, tam se nafoukla a naježila ostny. Nafoukla se tak strašně, že jsem myslel, že praskne. Anebo zase přitáhli murénu a dali ji do takovýho igelitovýho pytlíku… ukazovali mi prostě takový všelijaký zajímavosti a já tam byl zabalenej v bílým ručníku, abych se jako znova nepřipek, no a když to trvalo asi půl dne a já už jsem se tam začal nudit, protože se tak moc nedělo, akorát že oni mezitím několikrát vylezli a vyměnili si bomby, tak mi potom dali brejle a šnorchl, abych se taky podíval pod vodu. A tak jsem začal provádět horolezectví – ale vobráceně!

Zkrátka jsem si vzal plátěnky, abych si nepořezal nohy o ty korály, který jsou neuvěřitelně ostrý, vylezl jsem z lodě, nasadil si brejle, vzal jsem si rouru do pusy, bylo mi tam asi tak po prsa, a začal jsem tím, že jsem se potopil celej, nechal jsem venku jen tu rouru a učil se dejchat. Protože člověku, když je ve vodě, se trošku zrychlí srdce. A když se zrychlí srdce, dech trošku hapruje. Musí to bejt vždycky všecko absolutně v pořádku, tak jak je člověk zvyklej na vzduchu, když si chodí po souši. Musí to bejt normální, aby srdce mělo tep osmdesát nebo já nevím kolik, a dech takovej a takovej, a tak si člověk v moři nebo teda pod vodou musí nejdřív zvyknout, aby se to všecko uklidnilo.

A když jsem se tohleto všecko naučil, tak jsem se vždycky nadechnul a pomaloučku lezl po těch korálech níž a níž. Za tři nebo čtyři dny jsem to už uměl tak, že jsem se dostal až do třímetrový hloubky. Tam jsem si sednul, vždycky se něčeho přidržel, no a tu určitou dobu – nevím kolik, když zpívám, tak mi to napočítali, že na jeden dech vydržím třicet osm vteřin, ale tam jsem zpívat nemusel, že ano, a tak tu určitou dobu, ať to byly tři čtvrtě minuty, jsem tam vydržel. A tři čtvrtě minuty jsem pozoroval, co se kolem děje. A byly to věci nevídaný!

Například jsem seděl, vyhlídnul jsem si tam takový místečko, který bylo jaksi přirozenou sedačkou, levou rukou jsem se držel takovýho korálu, takže mě to nevynášelo nahoru – a najednou prostě zničehonic připlulo dva tisíce Šterclů! Žlutý ryby, který měly překrásný oči a pusu měly sice jako vejš, ale ta nebyla skoro vidět, zato pod ní byla taková čára, že to vypadalo, jako že se smějou a že mají strašně velký zuby. A když jsem je viděl, tak se mi znova stalo to, co už předtím, že jsem se začal strašně chechtat, až jsem se málem utopil. Takže jsem musel rychle nahoru, nadechnout se a musel jsem tam dost dlouho pobejt, abych se vůbec uklidnil, než jsem se zase směl vrátit pod vodu. To bylo opravdu něco nevídanýho, jak to byly krásný a srandovní ryby!

Nebo: zase jsem seděl na tom místě, a přišel ke mně – musím to říct takhle, protože on fakticky přišel – zkrátka to byl kapr, kterej měl asi dva metry! Zapadlý oči, takový smutný, a když hnul pusou, tak to vypadalo, jako když vyplazuje jazyk. Já vím, že ryby žádnej jazyk nemaj, ale tohle vypadalo, jako že ho na mě vyplazuje. A ten tvor ke mně pomaloučku přicházel a díval se na mě.

Oni mně potom vysvětlili, že jako pod vodou s těma brejlema je všecko daleko větší, ale já jsem ze začátku dostal strach. Protože to byla tak strašně velká ryba, že jsem si říkal, no zuby nemá, ale co když třeba… on totiž byl strašně zvědavej! A když přišel na půl metru ke mně a takhle na mě čučel – a to teda byl ode mě asi metr, protože pod vodou se to jako přibližuje – tak už mi docházel vzduch a já musel nahoru. Ale plazil jsem se po těch korálech nesmírně opatrně, abych ho nevyplašil. Nahoře jsem se nadechnul, musel jsem tam vždycky takovejch čtyři pět minut počkat, protože dole je přece jenom určitej tlak, pak jsem znova nabral dech, slezl jsem dolů – von tam stál! Čekal na mě!

Je to asi tím: ryba má svůj přirozenej živel a to je voda. Ryba ve vodě, že ano, se chová jako člověk na suchu. Někdy mnohem líp!

Já jsem pod tou vodou neplaval, nedělal jsem ty směšný pohyby, který musej každou rybu vylekat, a tak se mě ryby asi nebály. Teprve člověk, kterej opravdu zvládne potápění s akvalungem, může začít něco podobnýho. Jinak je každej podezřelej. Každej nepřirozenej pohyb pod vodou musí široko daleko všecko vyplašit. Ale já jsem jenom slejzal pomaloučku dolů, tam jsem se vždycky usadil, a ty ryby snad ve mně netušily nepřítele, nehledě k tomu, že v tý době už tam skutečně prakticky žádnej nepřítel léta letoucí nebyl, protože loď tamtudy neprojela už bůhvíjak dlouho. Byl tam klid a mír, a proto tam taky bylo tak čisto. Bylo to moře, jaký má bejt. A je zajímavý, jak si po určitý době to moře samo všecko zlikviduje, jak se vyčistí, jak se uklidní, když prostě do toho nezasahuje nikdo, kdo k tomu nepatří, jak si zase všecko zvykne a jak se to pomaloučku vrací k tomu prapůvodnímu ráji!

Kluci tam taky nic nestříleli, nic nelovili, jenom čas od času prostě něco chytili do ruky, ale tak pro zábavu, a to v tý obrovský pláni, v tom nekonečným areálu neznamená vůbec nic.

A tak jsem si říkal, že by bylo krásný, kdyby konečně Cousteau vymyslel pro člověka něco, aby mohl žít pod mořem, třeba ty žábry nebo prostě něco… já vím, že je to všecko velkej sen… ale bylo by to krásný, kdyby se člověk dostal dolů pod moře, pod hladinu, aby objevil, co je tam nádhernýho, a aby tam prostě dokázal bejt. Ale zase na druhý straně jsem přemejšlel o tom, že kamkoli se člověk dostal, vždycky tam udělal jenom nějakej průšvih, a že je snad dobře, že to nebude ani tohleto století, ani příští století, který člověku umožní, aby se dostal mezi ty němý tvory, protože si myslím, že by jim chtěl obracet život na jinej, o kterej oni nestojí. Oni si žijou svým vlastním životem, je sice pravda, že jedna velká ryba požírá menší a ta menší zase tu malou, ale to je zákon přírody – a nakonec jsem dospěl k názoru, že čtyři pětiny celýho světa jsou moře a že tenhle svět by vlastně měl patřit rybám a ne lidem, protože když se ohlídneš zpátky, co tady za tu dobu nadělali lidi zla – to se snad žádnej rybě ještě nepovedlo!

Já s radostí uchovávám jeden pravej egyptskej hrnek pro štěstí (jsou na něm focené rybky z toho jejich pestrobarevného prostředí) a jeden takovej malovanej s obličeji egyptských vládců ze starý éry věhlasných lékařů a papyrů… našel jsem je na trhu jenom za směšnej poplatek, za kterej nekoupíte už ani známku na dopis… to je na tom nejlepší.